Co je s tím Kalouskem? Ptají se mnozí, téměř už i v hospodách čtvrté cenové, kam ostatně svými výroky z posledních dnů patří. Nezbláznil se? Ruply mu nervy, shodují se výjimečně i jinak protichůdně naladěné listy (Reflex, Respekt). Hájí Parkanovou a tím i systém na ministerstvu obrany, který sám zaváděl. Systém prostředníků, jakýchsi Viktorů Butů, či Richardů Hávů, kteří za patřičnou marži vždy ochotně a rádi dodají příliš mnoho padající padáky či tuze málo nelétající CASY, se totiž pomalu ale jistě z oblasti morálky přesouvá do roviny trestního práva. A tomu je třeba předejít či zabránit, seč síly nejmocnějšího člena vlády sahají. A tak rozbory žádosti o vydání dnes již bývalé místopředsedkyně sněmovny Vlasty Parkanové se zatím starají o to, že jsme dospěli do fáze, kdy pojem okurkové léto, bude v žurnalistických análech české politiky uváděn, jako jedna z raných etap naší demokracie. Již jsme někde dál.
Zcela „nevinná“ žádost jistého policejního podplukovníka spustila celou plejádu výroků nejmocnějšího ministra financí od dob Jean Baptiste Colberta z časů Krále slunce. Tehdy ovšem nebyly mobily a ani živelná média, tak mohl francouzský protekcionář hulákat maximálně z oken versailleského paláce. Ministrovy telefony, tu vyšetřujícímu důstojníkovi, jindy zase výhružky a urážky přes média vyšetřovatelům, armádním generálům či investigativním novinářům a závěrečný bodyček policejnímu prezidentovi, daly příležitost nahlédnout do podstaty vztahů státní zaměstnanec versus politik. Policejní prezident je totiž neodvolatelný, což je možná nejpozitivnější relikt z doby ministra vnitra Ivana Langera. „Můžete“ mu vyhrožovat, „můžete“ ho zastrašovat, máte-li na to odvahu či „pozici“, ale nemůžete ho v rámci politických handlů odvolat, v momentě, kdy nekoná, tak jak vy potřebujete… „Stát jsem já“, platilo právě v dobách krále Ludvíka a jeho ministra financí. Dnes mu musíte prokázat porušení zákona, což jaksi nejde odhlasovat někde ve sněmovně či projednat v kuloárech. Inu vláda práva versus vláda většiny a o tento pohled na náš stát tu jde.
Služební zákon, který dal policistům výsluhy a jistotu, tak zafungoval jako potřebný prvek stability demokratického právního státu. I když asi oni sami v kontextu snižování platů a zdanění výsluh z posledních let se mnou zřejmě souhlasit příliš nebudou. Nicméně právě ona výše popsaná jistota v kombinaci se současnou společenskou atmosférou poptávky po chycených velkých rybách, přináší své výsledky. V podobné analogii je však o to víc vidět, že této zemi chybí zákon o státní službě, který by podobně definoval společenské a pracovní postavení úředníků a dalších státních zaměstnanců. Politik, tlačící svého úředníka do vlastních „kšeftů“ je totiž daleko častější jev, než odvážný úředník, který se podobným nátlakům vzepře. I když čest vyjímkám. Tento zákon je již více než dekádu v ústech politiků napříč spektrem, což je dáno i tím, že společenská poptávka po něm není tak silná jako například po přímé volbě prezidenta. Přestože jeho význam je neskonale vyšší. Třeba nás ale tyto zkušenosti odžité poctivě na vlastní kůži přesvědčí o tom, že demokracie není žádné líbivé pozlátko, ale příliš vzácná komodita, kterou je třeba opečovávat a chránit. I před jí samotnou vyprodukovanými jedinci typu pana Kalouska.